JAK ŠUMÁK VIDÍ DOGDANCING SHOW PRAGUE 2006
O víkendu 25.2.-26.2.2006 jsem se neválel jako obvykle doma na gauči, ale v sobotu mě a mého „bráchu“ naše paničky naložily do bedny v autě a jeli jsme neznámo kam. Abych pravdu řekl, cesta se mi vůbec nelíbila. Auto nemám rád a teď jsem byl ještě potupně zavřen v jakémsi novém zařízení. Zato obě holky si cestu náramně pochvalovali. Upřímně jsem doufal, že až auto zastaví vyskočím jako obvykle ven do krásné volné přírody. Chyba lávky, po šílené cestě následovalo potupné přivázání na vodítko a ještě horší zjištění bylo, když jsem zjistil, kde jsem- v dalším velkém smradlavém městě. Rozhodl jsem se tedy stávkovat.
Došli jsme do jakési haly. Ani trochu se mi nelíbila- nemám rád lidi a hluk. Byl jsem unavený a naštvaný. Jediná moje myšlenka se upínala k naději, že snad budu běhat agility, které miluji nadevše. Později jsme sešli úplně dolů na plac. Super, povrch byl pokryt kobercem, to vypadá slibně, už jsem byl přesvědčen, že budeme běhat. Juhů, okolo bylo plno příjemně vonících dam. Slibný to víkend, říkal jsem si pod vousy. Jenže zase mě zradili, nikdo nepřinesl překážky a moje panička po mě chtěla takové ty nesmysly, jako jsou sudy, kroky, otočky, couvání, plazení. Tak tohle tedy ne, to máš smůlu. Stávkoval jsem, plazení jsem zcela ignoroval a couval jsem do všech stran. Rozbrečel jsem svou milovanou zrádkyni. Říkala cosi o tom ,jak je hloupá, že sem po loňském trapasu znova jezdila. Asi se mi jí zželelo a navíc udělala mi radost tím, že mě vzala na okružní procházku po hale- mohl jsem čuchat ke všem krasavicím. To mě zas hodilo do příjemné nálady. „Brácha“ -ten trotl dělal vše co své paničce na očích viděl. To já jsem správnej chlap,nebudu ze sebe dělat cvičenou opici. Proto když jsme přišli na řadu. Odcvičil jsem tam s mírným odporem k práci. I přesto měli všichni velkou radost. Stále opakovali, on nezdrhl. Jenže stejně víc vynášeli k nebesům mého „bráchu“ Smeagola. Tuším, že byl o bod lepší než já. Vždyť říkám- je to trotl.
Wau, následovalo další dobrodružství. Myslel jsem,že jedu domů, ale my jsme spali u nějakých lidí, kteří měli na zahradě krásnou blonďatou fenu. Nevadila mi její výška. Upřímně mám moc rád vysoké štíhlé blondýnky. Jaké jsou elegantní a milé. Škoda, ráno jsem ji musel opustit a jet do té šílené haly.
Dnes jsem byl dobře naladěn, tak jsem ignoroval pouze 2 cviky. Podle Lucky asi byly dost důležité, ale díky mě je dost flexibilní. Vymyslela na místě lepší variantu sestavy- která mi docela vyhovovala. Stejně věděla, že proti takové špičce, jenž se těchto závodů účastnila, nemáme žádnou šanci. Zatančil jsem tedy,jak nejlépe umím. Řekl bych- měl jsem úspěch. „Vidíš, tak přece jen ten hajzlík něco předvedl!“ Slyšel jsem ze všech stran. Měl jsem dobrý pocit. Padla na mě únava. Zbytek dne jsem prospal pod sedátkem. Paničky si zlepšily náladu krásnými finálovými sestavami( do finále jsem se já ani Smeo nedostali) a jelo se domů.
Nakonec tento víkend nebyl tak špatný. Poznal jsem spoustu nových fen. Panička měla radost, že jsem ji neutekl a plánuje další sestavu na nějaké závody. Myslím si, že tanec není až tak špatná disciplína. Vždyť i takový drsoň (já) se snaží udělat radost své nejbližší. Co bych pro ni neudělal. „HAF“
(autor-Lucka Šumákovic :))
Neštěstí
Jednou, je to asi před 7 lety jsem venčila naše 2 psy - shihtzu - starší fenku jménem Koryna a více, jak roční šeltie Devitta. Jak jsem je tak v klidu venčila, přiběhli k nám najednou 2 úplně cizí psi - vořeši. Aniž by jedna z nich hárala, ti 2 psi je pokoušeli nakrýt. Vzala jsem Korynu do náruče, protože jsem si řekla, že se Devitta o sebe postará, jelikož je mladá a umí se bránit...No a když jsem zahnala obě naše fenky domů, mamka si všimla, že Devittka nějak kulhá. Když jsme ji vzali k veterináři, řekl nám, že má vytrženou nohu z kyčelního kloubu! Ten pes, jak na ní skočil, tak jí tohle zranění způsobil!!! Veterinář ji musel uspat a my jen mohli doufat, že se povede jí vrátit nohy zpátky do jamky. Kdyby se to nepovedlo, musela by se jí noha drátovat a šroubovat a bůh ví co ještě a to je u takhle mladého psa celkem blbé. Jak ji veterinář uspával, Déva vypadala velmi smutně, jelikož pořád nechtěla usnout a zvedala hlavu, jak s tím spánkem bojovala...
Nohu měla ještě několik týdnu v obvazu a musela chodit na převazy. Já jí první den musela hlídat, aby si neublížila, protože po té anestezii byla celkem v šoku. Dneska má nožku celkem v pohodě, ale občas na ni kulhá a už s náma nemůže chodit na dlouhé procházky..jinak je pořád veselá a v pohodě...
(autor-Arwen)
